Proč vznikl projekt Visionart a co je za tím vším?

Visionart vznikl jako „záchranná kreativní brzda“ v nejtěžších chvílích naší rodiny. Když vám v nemocnici sdělí vážnou diagnózu a pár dní nato jdete na operaci, po které se probudíte němí, s trubkou zaraženou v krku přes kterou dýcháte, dvěma gumovými hadicemi z břicha a rozříznutým hrudníkem, jde všechna legrace stranou. Zubatá Vám dýchá na záda každou následující minutu, hodinu, den, týden, měsíc a rok života.

Dlouhá léta jsem podnikal v různých oborech a odbornostech, trávil v práci 12 hodin denně, stavěl vlastníma rukama dům, mám dvě krásné děti, zkrátka takový malý český sen.

V roce 2024 ale přišla kaskáda událostí – vzácná forma rakoviny, desetihodinová operace, tracheostomická kanyla v krku (to nepřeju vážně nikomu), příšerné bolesti, dušení, ztráta hlasu (němost), částečná ztráta paměti, dočasné problémy ve firmě, úmrtí v rodině, těžký anxiózně-depresivní posttraumatický syndrom v kombinaci s dalšími faktory včetně zlovůle některých lidí v okolí. To vše vměstnané do jednoho roku. Osud se na nás celkem vyřádil. Píšu tohle vše pro další pochopení celého kontextu projektu.

Manželce se s pomocí jednoho velmi dobrého člověka, rodinného přítele a jednoho z nejchytřejších lidí, které znám, povedlo původní firmu, která byla a je zdrojem naší obživy, stabilizovat. Celkově pro nás byli hlavně kamarádi a přátelé obrovskou oporou, za což jim budu do smrti smrťoucí vděčný.

Především cesta z deprese byla extrémně obtížná a budu upřímný.. I když je onkologická nemoc tvrdý a nekompromisní nepřítel, těžká deprese je o mnoho levelů výš. Deprese je cizí věc, je to entita která týrá duši i tělo den co den, noc co noc, bez přestání, bez odpočinku. Kdo to zažil, tak ví, o čem je řeč. Kdo pravou depresi nezažil, tak ať je rád.

Vždycky jsem tvořil nové věci. Sanitky v celém JMK jezdí s mým softwarovým konfigem pod kapotou (ano, na to jsem opravdu hrdý), vytvořil jsem nespočet webovek, vedl trampskou osadu, skládal hudbu už asi od 14 let, měl kapelu, vyráběl různé prototypy všeho možného, vzdělával se v různých oborec, organizoval výlety, sportoval atd.

A tento předchozí životní styl byl důvodem, že jsem v době největší temnoty založil tento projekt – nebo on se nějak zrodil sám.

Souhlasím s názorem a přesvědčením, že na světě jsou dvě formy energie. Energie ničení, rozkladu, smrti a energie tvoření a života. A my všichni se pohybujeme někde mezi těmito dvěma póly. Jsme jimi utvářeni a ovlivňováni.

Projekt Visionart je hlavně o tom druhém a jeho postupné budování, tvoření písniček pro děti, hezkých věcí a hlavně podpora mojí manželky, která mě v tom nenechala, a úžasných dětí mi doslova zachránily život. Celé to není o vydělávání peněz, ale o tvoření a naději. Všechno, co vyděláme, jde stejně do vybavení a filamentů pro další projekty a prototypy.

Závěrem chci poděkovat všem, co se mnou měli trpělivost v těch nejtěžších chvílích a dali mi prostor a podporu se ze všeho vyhrabat.

Jmenovitě úžasné paní doktorce: MUDr. Marcela Linhartová, Ph.D., za neskutečně empatický přístup (i když mám z doby v nemocnici hodně výpadků paměti, tak to, jak mně držela za ruku během vyšetření hlasivek, jak za mnou chodila osobně na pokoj se zeptat jak mi je, tak to si budu pamatovat navždy) a také její splnění svého že budu zase mluvit a možná i zpívat. MUDr. Karel Starý, který přišel na tu velmi vzácnou potvoru, která se snažila mě sežrat zaživa. MUDr. Dagmar Brančíkové, Ph.D., za její úžasný přístup, lidskost a obrovskou míru profesionality a neutuchající snahu sejmout toho parazita co se pokoušel o můj život. V neposlední řadě MUDr. Radek Pejčoch, MHA, který si se mnou zkusil svoje (dělali jsme si legraci z toho, že se mu o nás musí i zdát), a přesto měl obrovskou trpělivost a nakonec mě té příšerné tracheostomické kanyly z krku zbavil. Díky také psychologům i psychiatrům, kteří mě pomohli se dostat z totálního psychického dna a spoustě dalších lidí, se kterými jsme se na té trnité cestě setkal a měl možnost je poznat.

Víte co? Výsledky všech testů se postupně lepší, takže jsme na cestě zpět ke snad normálnímu životu (i když ten náš asi nikdy úplně normální nebyl a nebude, protože jsme v některých ohledech fakt praštění). Vlastně už mi ani tolik nevadí, že nemůžu zpívat na pódiu s kytarou. Moderní svět má jiné možnosti tvůrčí realizace a o tom celém je projekt Visionart.cz. Je to o kreativitě, o naději a o tom vytvořit pro ostatní něco hezkého.

---

A pro všechny, kdo bojují s nějakou nemocí těla a trápením duše: Cesta ven je přes tvoření nového, smíření se tím minulým a rozdmýchání právě té tvořivé energie, která je opakem ničení a zmaru. Všechny životy mají stejný konec a je jen na nás, jak s tím naším vymezeným časem naložíme.

Miroslav Skokan (Zar)